Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 10.9.2010
Autor: Jan Václav Nermuť | Publikováno: 10.9.2010
Autor: Jan Václav Nermuť | Publikováno: 6.9.2010
Autor: David Vorovka | Publikováno: 16.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 14.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 23.8.2010
Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 4.9.2010
Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 10.9.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 4.9.2010
Ak z krvavého incidentu na zadržanej „humanitárnej flotile“ pri pobreží pásma Gazy vyplýva nejaké poučenie, týka sa skôr Turecka a jeho novej politickej identity než Izraela či palestínskych Arabov.
Po zadržení provokační flotily „mírových aktistů“ směřující do Gazy se samosebou v rámci mediální války objevilo analýz a úvah jako hub po dešti. Většina vysloveně protiizraelských, některé zdánlivě objektivní - podle hesla, že celý problém nelze hodnotit černobíle – a tudíž také protiizraelské, několik proizraelských a pak ty vůbec nejhorší. Tyto navýsost pokrytecké analýzy je možno pro zjednodušení shrnout těmito slovy: Stojím sice za Izraelem, ale teď už to opravdu přehnal a rozumný člověk už jej nemůže bránit. Právě tohoto druhu je příspěvek pana Müllera „Je Izrael ztracen?“.
Stalo se z toho téměř pravidlo. Když se hovoří o Gaze, skončí se v Teheránu a když se mluví o Teheránu, dojde se ke Gaze. Diskuse k mému poslednímu textu to jen potvrzuje. Dá se z ní odvodit stručně asi toto: Izrael jedná správně, když blokádou trestá Hamás a jeho rakety, neboť přes Gazu má za dveřmi Teherán. Palestinci v Gaze jsou teroristé ve službách Íránu, který hodlá Izrael zničit.
Na cestu mě vyslala a platila ji ČT ze svých prostředků, tj.
koncesionářských poplatků. Od organizátorů flotily jsme žádné peníze nepřijali ani jsme jim žádné peníze nedali a svůj odstup od nich jsme jasně deklarovali právě proto, aby si z nás užitečné blbce udělat nemohli. Organizátoři na naši neutralitu kupodivu bez problémů přistoupili, izraelské úřady nikoliv. Budete se možná divit, ale Izraele si vážím a za mnoho věcí obdivuji. Nemám ovšem problém s tím říct nahlas, když se jako standardní demokracie nechová. A postup izraelských úřadů v této věci zkrátka standardní nebyl.
Reakce na "strašlivý zločin" izraelské "soldatesky" - tedy zastavení lodí s nelegálními dodávkami do Gazy - je naprosto předpokládatelná. Takzvaný pokrokový svět a všichni idealisté a také všichni političtí podvodníci (čti levicoví intelektuálové a značná část evropských politiků) ječí jak protržení.
Útok speciálních izraelských jednotek na konvoj lodí s humanitární pomocí pro Gazu má jeden aspekt, o kterém se, světe nediv se, mlčí. Loď, na jejíž palubě zahynulo několik propalestinských aktivistů, jakož i některé lodě další, pluly pod tureckou vlajkou. Turecko, jak známo, je členským státem Severoatlantické aliance. Smysl NATO pak spočívá v tom, že je-li některý členský stát napaden, ostatní členské státy mu přispěchají na pomoc.
Iránský duchovní hrozí nezahaleným ženám, že způsobují zemětřesení a další přírodní katastrofy. Američanka, která na protest založila skupinu „Kozotřesení“, nyní dostává velké množství dopisů od íránských žen.
Asi nejvýznamnějším íránským evangelistou je Hormoz Shariat, který byl v r. 1979, když se dostal k moci Ajatollah Chomejní, radikálním šíitským muslimem v Íránu, křičícím Smrt Americe! O pár let později uvěřil v Ježíše Krista. On a jeho tým dnes oslovuje odhadem 7-9 miliónů íránských muslimů týdně pomocí satelitního vysílání a zvěstuje jim Dobrou zprávu o Ježíši.
V USA se objevují hlasy, které vybízejí vládu k prosazování změny íránského režimu. Jako ilustrativní příklad této tendence může sloužit článek Richarda Haasse, prezidenta vlivného think-tanku The Council on Foreign Relations, v Newsweeku z 22. ledna. Rámcově podobný názor vyslovil na stránkách tohoto časopisu i Lukáš Hoder ve své reakci na starší článek Ondřeje Šlechty. Existují však důvody domnívat se, že politika změny režimu neprospěje ani Íráncům, ani západním zemím.
Obama tím udělal v nejlepším případě chybu v zahraniční politice. Je však možné, že šlo o záměrnou akci pro oslabení vztahů mezi USA a Izraelem a naladění veřejnosti proti Izraeli.
Únik to byl dramatický. Majed al-Shafie se hnal na vodním skútru z egyptského Sinajského poloostrova přes Akabský záliv až do izraelského letoviska Eilat. Tam se vzdal izraelské policii. Protože nevěděli, co s uprchlíkem udělat, zavřeli ho Izraelci na rok do vězení v Beeršebě. Kdyby ho byli poslali zpátky do Egypta, byl by na místě popraven.
Príčina, že sa stále používa tento dvojitý meter – viac než 60 rokov existencie Izraela, nespočíva v snahe tohto odvážneho, obkľúčeného, ohrozovaného a predsa hrdého štátu, ale skôr v samotnej podstate jeho protivníkov.
Mosab Hassan Yousef byl vychován jako palestinský muslim, a syn zakladatele Hamásu, k nenávisti a ke svaté válce. Touha po lidskosti ho ale přiměla konvertovat ke křesťanství. Z muslima, který chtěl zničit Izrael a zabíjet nevěřící se paradoxně nakonec stal izraelský špion.
„Som absolútne presvedčený, že v očiach iných som zradca“, hovorí Mosab Hassan Yousef. "Zradil som svoju rodinu, krajinu, svojho boha, prekročil som všetky zákazy mojej spoločnosti, nič som nevynechal...“
“Pokud s tím začneme brzy a vydržíme, pak věřím tomu, že ještě letos můžeme učinit jistý pokrok." Když Barak Obama přišel v červnu 2009 s tímto prohlášením na adresu izraelsko-palestinské diplomacie, projevil dojemný, ba až naivní optimismus.
„Je pravda, že po něm stříleli Arabové?“ zeptal se věcně a všem připadalo, že nic víc už nepotřebuje vědět pro vykonání kruté pomsty. „Prostřelili mu hlavu. Přes okamžitou operaci nastala smrt mozku,“ zopakoval lékař stroze tristní informace, mírně zbledl a představil mu drobnou ženu z etické komise i sebe.
Jako člověk, který se živí fabulací, musím ocenit nekonečnou fantazii muslimů. Je obdivuhodné, kolik si toho dokáží navymýšlet. Je to jako z "Pohádek Tisíce a jedné noci" o sultánovi a krásné Šaherezádě, která silou svého vyprávění dokázala obměkčit srdce krutého vladaře Šahriára.
„Ježíš byl palestinský prorok islámu“, tvrdí náboženský vůdce v arabské autonomii šejk Tajseer Tamimi v TV v rozhovoru s arcibiskupem Atallahem Hannou. Tamimi také prohlásil, že „nezná žádná jedinečná židovská svatá místa v Jeruzalémě. Jsou tam pouze muslimská a křesťanská svatá místa. Od roku 1967 Židé nevykopali žádné stopy po své historii.“
Ještě před několika hodinami byl Muhammed Hashim milující otec svých dětí, objímal je a s pravou otcovskou láskou je hladil. Měl slzy v očích, když se s ními loučil, protože věděl, že už je neuvidí. Alespoň ne na této zemi, v tomto životě, znesvěceném špivavými Židy...
Tak to bych chtěl konečně zažít, abych v našich médiích uslyšel, spatřil či si přečetl, jak se lokální Arabové, co si říkají Palestinci, mezi sebou zabíjejí. A nehledí, jestli skolí starce či nevinné děti. Zatím je praxe taková, že jakmile někoho v Gaze zastřelí izraelský voják, obykle teroristu, nebo ho zabije bombardování, jsou z toho málem celé úvodníky a rezoluce OSN, odsuzující agresivitu židovského státu.
238 článků (12 stránek, 20 článků na stránku)